Filosofie



Snové šatičky

Kdysi, před pěti, šesti lety odložila Zdenka Brocková krejčovskou panu, kterou po mnoho let používala, aby její barvou hýřící sáčka a kimona mohla dát do správné formy, a rozhodla se nahou, černou a anonymní panu, minimálně sem a tam v její dosavadní funkci odložit.
Tvorbě šatů se přesto nevzdala. Ale vedle toho objevila novou možnost jak s tímto jí důvěrně známým nástrojem zacházet.

To co udělali někteří současní sochaři s lidským tělem, pracuje i ona s tímto zjednodušeným formovaným modelem, přetváří jej: s plochami tenkého, do proužků stříhaného papíru, který používá jako barevného obalu , někdy vše překrývá jemnou krajkou, aby zakryla tmavý podklad formy. Po sejmutí z formy zůstává samotný obal, podobný kokonu motýla. Ale jinak než příroda, se sama podílí na velmi často až rozhazovačné hře barev.

Dá se mluvit o malých šatových pomnících, tuhých, strnulých, tak jak pomníky bývají, ale ne tak vážné a významné. Šaty, které svoji nositelku obveselily, ale její sny a vzpomínky zachovaly. Vzpomínky na města, krajiny, na některý letní den, možná na nějakou melodii.
Například Roberta Schumanna op. 15 „O cizích zemích a lidech“?

V okolí a na cestách se najdou další vzpomínky, relikty sesbírané a nově sestavené do obrázků. Asambláže z nalezených věcí. Jsou to fragmenty jednoho života nějakého snu? Kým sněné? Snící odložila svoje šaty a my tu stojíme před tuhým, nepoddajným obalem, tak trochu udiveni a možná trochu pobaveni.


Peter Schmitt



Zdenka Brock, Za zahradami 8, 10900 Praha 10, atelierz@web.de

Webdesign: KG